Hokej s Rusy: rivalita navždy!

Rokem 1963 skončila jedna velká éra světového hokeje. Definitivně se uzavřela dominance Kanady, která se – opět na turnaji ve Stockholmu – musela obejít bez medaile. Byl to první turnaj od roku 1920, kdy se mistrovství světa začalo pořádat, na kterém země javorového startovala a nezískala žádný cenný kov.

A začala nadvláda sovětského hokeje. Od roku 1963 nedokázal v následujících 22 letech Sověty na mistrovstvích světa zastavit absolutně nikdo – s jedinou výjimkou. A tou byli právě českoslovenští hokejisté.

Právě na konci 60. let získaly vzájemné zápasy na světovém šampionátu výraznou politickou příchuť. Po okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 na maximum. Světový šampionát v roce 1969 se měl původně konat v Praze, jenomže Československo se jeho pořádání zřeklo. Turnaj byl přesunut do Stockholmu a zapsal se do dějin jako nejvyrovnanější boj o medaile na mistrovství světa. Hrálo se dvoukolově v šestičlenné skupině a v konečném účtování měly týmy na medailových pozicích shodně 16 bodů. Zlato brali Sověti, protože českoslovenští hokejisté v posledním duelu nezískali potřebný bod a prohráli se Švédy 0:1.

Bronz měl ale tehdy cenu zlata. Hlavní pro lidi v Československu byl totiž fakt, že hokejisté dokázali nepřemožitelný Sovětský svaz srazit v obou vzájemných zápasech. Nejprve 2:0 a potom 4:3.

Z mistrů světa hokejový čaj

První vítězství 2:0 zařídili Suchý a Černý, nulu vychytal Dzurilla. Bylo to poprvé po 14 letech, kdy sovětský celek nedal na mistrovství světa gól. „Z mistrů světa hokejový čaj,“ tak zněl titulek Rudého práva z 22. března. „Výsledek ČSSR–SSSR koluje jako štafetový kolík po všech polednících a rovnoběžkách této zeměkoule, která se kupodivu točí dál. Bouřící hala protkaná našimi vlaječkami se utišila, zazněla hymna vítězů, uklidněně si oddechl tajemník organizačního výboru pan Wecker, který pro jistotu nařídil zvýšit v Johanneshovu policejní dozor,“ pěl ódy na výkon československého týmu redaktor listu Z. Šupich.

Ale to nebylo vše. Druhé, ještě slavnější vítězství přišlo přesně za týden. Před 10 114 diváky Československo zvítězilo 4:3, po gólu tehdy dali bratři Holíkové, Horešovský a Nedomanský. Druhé vítězství nad Sovětským svazem během jednoho týdne vyvolalo v Československu bouřlivou reakci, noční oslavy se staly protestem proti okupaci. Nejznámější je útok dlažebními kostkami na pražskou pobočku sovětské letecké společnosti Aeroflot. „Je v naprostém protikladu s morálním smyslem projevů národní sportovní hrdosti, že je znevažují občané, kteří nejsou s to kontrolovat své jednání, nemluvě již o tom, že je politicky zneužívají i provokatéři a protispolečenské kriminální elementy,“ otisklo Rudé právo prohlášení Vlády ČSR k událostem v noci ze dne 28. na 29 března 1969.

Dodnes nebylo objasněno, zda útok na Aeroflot byl zinscenován StB, nicméně události donutily SSSR v ráznému dokončení čistek v KSČ a nástupu normalizace. Už tři týdny po hokejovém triumfu nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák.


Jan Hejda a Alexander Semin

Přerušená série

Od té doby se československému hokeji, posléze českému už nikdy nepodařilo porazit SSSR / Rusko na jednom mistrovství světa dvakrát. Až do letošního turnaje v Bratislavě.

Nicméně i sedmdesátá léta přinášela slavná vítězství nad nenáviděným soupeřem. Na MS 1972 v Praze to bylo po remíze 3:3 vítězství 3:2, jež československému týmu zajistilo zlaté medaile. Díky tomu skončilo devítileté panování sovětského hokeje na světových šampionátech. „Vítězství v čestném boji,“ zněl velmi vlažný titulek Rudého práva po vítězství nad SSSR. „Hráči při státní hymně stáli sotva na nohou. Přesto nezapomněli po jejím skončení spontánně pozdravit tleskající stranické a vládní představitele v čestné lóži. Když bylo později tlumočeno do šatny blahopřání soudruhů G. Husáka, L. Svobody a L. Štrougala, zareagovali hráči hromovým hurá,“ balil list finálovou „euforii“ do normalizačního hávu.

Sedmdesátá léta byla pro československý hokej zlatá a reprezentace byla nejobávanějším soupeřem Sovětů. Po titulech z let 1976 a 1977 sahala opět v Praze po zlatém hattricku, ale nepovedlo se. Dalšího titulu mistrů světa se dočkala až v roce 1985 v Praze, kdy ve finálové skupině před vyprodanou Sportovní halou porazili SSSR 3:1. „Vítězství po strhujícím boji,“ bylo Rudé právo opět strohé.

Na delší dobu to bylo poslední slavné vítězství nad Sovětským svazem. Československý hokej se propadl do útlumu a následujících 11 let nedosáhl na víc než na bronzovou medaili. Mezitím se rozpadl Sovětský blok, rozdělilo se Československo a síly ve světovém hokej se přerozdělily zcela jiným způsobem.


Jaromír Jágr, Milan Michálek, Petr Čajánek

Dominance nad Rusy

Sovětský svaz získal poslední titul v roce 1990 v Bernu a zdálo se, že ruská reprezentace zlatem z MS 1993 v Německu naváže na někdejší slávu SSSR. Jenže... Následujících osm let nepřivezli Rusové z mistrovství světa vůbec žádnou medaili a propadli do nejhorší krize v dějinách. Další titul získali až po dlouhých 15 letech.

Mezitím se zrodila nové zlatá generace – česká. V letech 1993–2011 přivezli Češi z MS šest zlatých, zatímco Rusové jen tři. Karta se obrátila. V minulé éře získal tým SSSR 22 titulů oproti šesti československým. Třešničkou na dortu pak bylo slavné vítězství 1:0 nad Ruskem ve finále na olympijských hrách v Naganu. Do ulic Prahy tehdy opět vyšly nadšené davy slavit velké vítězství, a rozhodně ne naposledy. Vloni oslabený český tým zlomil ve finále stejného soupeře a senzačně získal titul mistrů světa, letos zase bronz. Loňské vítězství mělo tu pikantnost, že zabránilo obnovit nadvládu Ruska, které by získalo třetí titul v řadě. Poslední zlatý hattrick tak drží právě Češi.

-ted-

Foto: Jiří Koliš