Vicemistr světa v hodu oštěpem: Za chybu se vnitřně sežeru

Rozhovory
Rozhovory
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Na prosincovém soustředění na Kanárských ostrovech nevzal oštěp ani jedinkrát do ruky. „Za to jsem velice rád, protože záda si ještě pamatují všechny hody z minulé sezony. Obrovská disbalance těla se alespoň trochu narovnává,“ říká oštěpař Jakub Vadlejch, vicemistr světa z Londýna 2017 s osobním rekordem 89,73 metru.

Existuje vůbec oštěpař, kterého nebolí záda?

Myslím si, že ne. (úsměv). Absolvujeme příliš hodů, při kterých dochází k rotaci k páteře. A i když se snažíme házet taky druhou rukou, stejně záda bolí. Trenér (trojnásobný olympijský vítěz Jan Železný) házel skvělou technikou a stejně má bolesti.

Jaký máte rozdíl mezi pravou a levou rukou?

Strašný, jsem opravdu levák - dřevák. Levou hodím maximáně ke čtyřiceti metrům, přestože s ní házím docela často.

Kdo z vaší oštěpařské skupiny hodí nejdál, třeba kamenem...

Asi já, vždycky jsem měl velký švih a spíš jsem tu energii neuměl usměrnit do oštěpu. Krikeťákem jsem na základce hodil až za plot na auto, měl jsem potom zákaz. (smích)

Baví vás i jiný sport?

Bavilo mě jich spousta, ale už jako malé dítě, když jsem vyhazoval hračky z kočárku, bylo asi jasné, že budu něčím házet. Dělal jsem florbal nebo fotbal, ale vnitřně mě štvalo, když mi to někdo kazil. Oštěp vyhrál, teď si můžu sypat popel na hlavu jen sám sobě. A tak to mám rád.

Jak si popel na hlavu sypete?

Vnitřně se sežeru. Nejradši bych byl opravdu zaharabaný třeba dva dny pod zemí a nikoho bych nechtěl vidět. Vnitřně to prožívám.

Řekněte, jak by měl vypadat dokonalý hod?

Tak ten bych chtěl někdy zažít. (úsměv)

Je to ten, kdy přehodíte svého trenéra?

To by byl sakra dokonalý hod, ten je ale zatím v říši snů. (98,48 m = SR) Já myslím, že je takový, kdy člověk cítí, že to šlo všechno tak nějak samo.

Budete si ho pamatovat? Někteří sportovci jsou při takových výkonech v tranzu.

Kdysi jsem to tak měl. Jako devatenáctiletý jsem házel k 85 metrům, ale vůbec nevím, jak jsem to udělal. Házel jsem daleko, přitom jsem byl slabý. Všechny oštěpařské ukazatele byly špatně, ale prostě to přirozeně lítalo. Pak jsem se zasekl, nevěděl jsem, jak jsem se k tomu dostal. Začal jsem přemýšlet o technice a pozměňovat ji. Až v poslední době jsme na ten grif s trenérem zase přišli.

Autor: Markéta Kosová

líbil se ti článek?