Házenkářská legenda Jiří Vícha se dožívá 80 let

Oficiální
Oficiální
3 Minuty čtení
3 Minuty čtení

Bývalý úspěšný brankář československé házenkářské reprezentace a jeden z nejlepších své doby na světě Jiří Vícha se 7. listopadu 2011 dožívá osmdesáti let.

Narodil se 7. listopadu 1931 ve Starém Plzenci, kde se také seznámil s českou házenou. Když přestoupil do armádního ATK, které později změnilo název na Dukla Praha, začal hrát klasickou házenou.

Velké úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Už v roce 1954 vybojoval s československým týmem bronzovou medaili na světovém šampionátu ve Švédsku. Na mistrovství světa 1958 a 1961 pak pomohl ke stříbrným medailím, v roce 1964 přidal ještě jednu bronzovou. Přišel pouze o světové zlato z roku 1967, protože se potýkal se zraněním.

V roce 1963 se v brance Dukly stal také vítězem Poháru mistrů evropských zemí – ovšem už podruhé, protože první velký úspěch na evropské scéně si v PMEZ s Duklou připsal už o sedm let dříve. Třetí triumf v PMEZ zažil už na trenérské lavičce v roce 1984.

Jako kouč dovedl československé házenkáře k senzačním stříbrným medailím na letních olympijských hrách 1972 v Mnichově. Vedle Dukly koučoval také Grosswallstadt, se kterým získal druhé místo v bundeslize a Německý pohár.

Do Německa odešel po zmíněném úspěchu v PMEZ 1984. Ve stejném roce totiž kvůli politické situaci nemohla reprezentace odjet na LOH do Los Angeles. „Pak jsem hned šel za předsedou Himlem, že jako trenér končím. Neodjel jsem ani na trucolympiádu pro východní blok – a okamžitě se tady objevili Němci. Říkal jsem jim: Když to zařídíte... Během tři čtvrtě roku bylo hotovo,“ popsal pro iDnes.cz, jak se dostal do bundesligy.

Za své zásluhy dostal v roce 1995 cenu Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO, o tři roky později pak od Mezinárodního olympijského výboru obdržel i  stříbrný Olympijský řád. Je jedním ze zakladatelů Českého klubu fair play a člen Českého klubu olympioniků.

K tomu, jestli má ještě v osmdesáti letech sny, pro iDnes.cz poznamenal: „Ty životní musí začínat od rodiny. Vnuci jsou velcí, jeden kope za Viktorku Žižkov, druhý dělá basket – nejde o to, aby z nich byli nejlepší sportovci, hlavně aby byli dobří lidé. Také bych si přál, aby ti, co mi generačně zůstali, pár let vydrželi. Vždycky první úterý v měsíci míváme sezení. Třeba s Danou Zátopkovou, příští rok v září jí bude devadesát... Všichni to jsou lidé, kteří dosáhli na úspěch. Franta Pospíšil, Jirka Raška, Pepík Masopust. Hodně jsem si cenil, když Honza Železný dostával vyznamenání na Hradě a řekl, že by takové slušelo i mně.“

líbil se ti článek?