Nejmladší olympijská vítězka ordinuje ve Vancouveru

Bylo jí šestnáct a celému světu vyrazila dech. Milena Duchková–Neveklovská získala na letních olympijských hrách v Mexiku 1968 zlato ve skoku do vody a do historie se zapsala jako nejmladší česká olympijská vítězka. Žena, která už třicet let žije v Kanadě, v dubnu oslavila šedesátku.

Jiný se olympijské medaile nedočká celý život, Duchková–Neveklovská ji získala ve středoškolských letech. A jak přiznává, váhu medaile v té době nedocenila. „V šestnácti si to tolik neuvědomujete, v tom věku je plno věcí samozřejmých a jednoduchých, ale po delším čase si uvědomíte, ze všechno tak samozřejmé a jednoduché není,“ říká. „Ale na dobu Mexika vzpomínám moc ráda, bylo to nádherné období,“ dodává jedním dechem.

Na obličeje rodičů nikdy nezapomene

Od zlatého mexického roku ale začala na svět hledět i jinak než očima středoškolské dívenky, která svým sportovním výkonem ohromila svět. „Nikdy nezapomenu na obličeje mých rodičů, když jsem se probudila 21. srpna 1968,“ připomíná moment, který ovlivnil celý její budoucí život.

Nicméně ještě několik sezón dál dobývala úspěchy pro socialistické Československo. Ve dvaceti letech si přivezla z Mnichova stříbrnou olympijskou medaili. „I to bylo krásné umístění, ale trochu se mi nepovedl jeden skok a stálo mě to zlato. Takže to trochu mrzelo,“ podotýká.

LOH 1976 v Montrealu jí pak pokazilo zranění: „Při jednom skoku z desítky jsem si vykloubila rameno, že mi vypadávalo, kdykoliv jsem zvedla ruku nad hlavu.“ Měsíc před olympiádou šla na operaci, hry stihla, ale vinou zdravotních patálií se neprosadila.

Svou profesní budoucnost neviděla u sportu, proto se rozhodla vystudovat stomatologii na Lékařské fakultě UK. „Dalo to dost práce, byla nutná dobrá organizace času a disciplína, ale zvládnout se to dalo,“ ohlíží se zpátky. Na konci 70. let pak Duchková–Neveklovská působila jako lékařka u týmu skokanů do vody. A s nástupem nové dekády přišel v jejím životě zlom.

Persona non grata

V roce 1980 jí na stole přistála nabídka na trénování v Montrealu a dostala legální povolení na rok do Kanady odjet. Její manžel, volejbalový kouč Petr Neveklovský, za ní přijel po půl roce. Tehdy už měla první dceru Míšu.

Když do země javorového listu odjížděla, ještě nebyla rozhodnutá, že už se nevrátí. „Sice jsem o emigraci uvažovala delší dobu, nechtěla jsem, aby moje děti vyrůstaly v komunismu. Definitivně jsem se ale rozhodla až po skoro ročním pobytu v Kanadě,“ vypráví.

Do socialistického Československa manželé vzkázali, že se už nevrátí. A přes noc se z někdejší nejmladší olympijské vítězky v československých dějinách stala persona non grata, jako všichni emigranti. V její domovině ji vygumovali z povědomí.

K zubařskému křeslu

V Kanadě tak Neveklovská začala nový život. „Na začátku jsem se živila trénováním. To mě sice nikdy moc nebavilo, ale vydělávalo to na živobytí,“ říká. V záloze měla zubařinu, ale Univerzita Karlova v zámoří nestačila. „Po roce a půl jsem se dostala na Univerzitu Manitoba, promovala jsem v květnu 1983 a od září jsem nastoupila jako zubařka v jedné soukromé ordinaci.“ Vlastní ordinaci si otevřela v roce 1989 a pracuje v ní dodnes.

Rodina se přestěhovala do Vancouveru, kde se definitivně usadila, a přibyly do ní další dvě děti, Martin a Monika. „Děti hodně žily sportem, Martin jich dělal celou řadu, holky hlavně tenis – trénoval je manžel. Monika ho pořád hraje, je jedničkou v Britské Kolumbii,“ popisuje Neveklovská sportovní aktivity svých potomků. „A na tenis jsem se dala i já, občas si dokonce zahraju i nějaký ten turnaj,“ usmívá se. „Samozřejmě na úplně jiné úrovni než dcery, ale to je výhoda tenisu, že se dá dělat v jakémkoliv věku,“ dodává s tím, že její sportovní rodina také ráda lyžuje, jezdí na kajacích a chodí na výlety do hor. „Jsou blízko Vancouveru a jsou moc krásné,“ zdůrazňuje Neveklovská.

Potomci se vesměs vydali v jejích šlépějích i co se týká vzdělání. „Míša si dodělává doktorát na Univerzitě ve Virginii v oboru neurovědy a Monika vystudovala psychologii. Martin se věnuje programování počítačových her,“ říká Neveklovská.

Škoda, že rok 1989 nepřišel dřív...

Trochu ji mrzí, že před třemi dekádami nemohli odejít do Kanady svobodně. „Škoda, ze rok 1989 nepřišel dřív. Ale na druhé straně, teď mám dva domovy, oba v překrásných místech. Do Prahy se vracím moc ráda, mohu se po ní procházet od rána do večera.“

Reklama

@#eyof2019: Už v neděli startuje také Evropský olympijský festival mládeže, vrchol letošní sezony pro tým mladšich juniorů. Držíme všem v Baku palce! ⠀ ⠀ #czechswimming #czechteam #czechswimmer #ceskeplavani #ceskytym #youth #eyof #europeanyoutholympicfestival #baku2019 #eyof2019 #roadtobaku #goodluck #swimming #swimmer #hardwork instagram.com/p…
@Olympijský tým: Dvě juniorské mistryně světa! @hilgertova_amy a @tonigaluskova, jste skvělé! Gratulujeme ❤️ #czechteam : @czechcanoe instagram.com/p…
Reklama