Napočtvrté to vyšlo. Gabriela Soukalová má olympijské stříbro!

Spanilá jízda českého biatlonu na olympiádě v Soči pokračuje. Po bronzu Jaroslava Soukupa a stříbru Ondřeje Moravce přidala v závodě na 12,5 km s hromadným startem další stříbro i Gabriela Soukalová. Po dvou bramborových medailích tak konečně dosáhla na vysněný kov.

„Já vůbec nevím, co k tomu říct. Mně to přijde pořád hrozně neskutečné. Když jsem přijížděla před poslední položkou, tak jsem si říkala: A jéje, to zas bude. Tady na mně koukají z tribuny.“

Kdyby z tribuny. Dva miliony lidí v Česku koukaly.

No právě. A já si říkala: Zas tam dám dvojku a budu čtvrtá. Vůbec jsem nevěřila, že bych mohla dojet druhá.

Tři položky jste dala čistě, ve čtvrté jednou chybovala, stejně jako pozdější vítězka Domračevová. Co jste si po té první ráně vedle říkala?

To jsem si pomyslela: Už je to tady. Ale pak si povídám: Ne, pro Ondru Rybáře prostě musím ty čtyři rány dát a hotovo. On mi říkal, že každý závod byl jak na trní, že jsem vždycky jela o medaili a pokaždé si ji tou střelbou prohrála.

Bála jste se potom, že vás dojede někdo zezadu?

No právě. Čekala jsem, že dají nulu a já pojedu už utavená a psychicky na dně z trestného kola a že mě určitě předjedou. V půlce tratě jsem měla strašnou krizi, myslela jsem si, že už ani nedám nohy dopředu. Říkala jsem si, že se musím dostat na nejvyšší bod a že když tam budu mít ještě deset vteřin k dobru, tak že ty sjezdy do cíle umím a že tam už to nikomu nedaruju. A když mi tam pak hlásili, že mám pořád ještě zhruba osmdesát metrů náskok, tak jsem byla v transu.

Jak jste se pak cítila na stadionu?

Hrozně jsem přidala, protože jsem myslela, že mi budou v posledních metrech šlapat na paty. Ale když jsem se asi dvě stě metrů před cílem ohlídla na holky, tak už jsem věděla, že i když pojedu pomalu, nedojedou mě.

Co jste si říkala při dojezdu?

Že to snad není možný a že teď už mě vlastně nemůžou předjet, jak jsou daleko. Byla jsem ráda, že nemusím s nikým sprintovat, byl to strašně náročný závod. Podmínky byly těžké, kopce velké a zatáčky náročné na nohy a držení těla. Už jsem cítila, že to není taková pohádka jako ten první závod tady, kdy se mi běželo mnohem líp.

Jak chutná stříbro?

To se nedá k ničemu přirovnat. To je něco úplně neskutečného, myslím, že mi to dojde teprve za pár dnů nebo až se vrátíme domů. Zatím mi přijde, že se mi to jenom zdá.

Prožíváte nejhezčí den v životě?

Určitě. Vážně, fakt. Jsem hrozně ráda. Myslela jsem při těch položkách i na svoji rodinu, jak bych jim to hrozně ráda přivezla domů. A hlavně na toho našeho trenéra. Ono se říká, že nikdo není nenahraditelný, ale já myslím, že v tomhle případě by ho někdo nahrazoval opravdu jen velmi těžko. Lidé s takovými schopnostmi vést mančaft, dávat do toho celé srdce a navíc s tak perfektní osobností, se hledají lupou.

Mluvila jste před závodem s rodiči?

Normálně nikdy nikomu před závodem nevolám, ale tentokrát jsem měla dlouhou chvíli. Už si ze mě dělali legraci, že jsem se naučila dochvilnosti, ale já si pouze spletla čas a přišla do buňky o hodinu dřív. Tak jsem tam ležela na zádech na lavici a dávala si kafe. Takže to začalo docela vtipně.

Těšíte se, až zavoláte domů coby olympijská medailistka?

Těším! Řeknu mamce: A mám tě! Jednou jsem si dělala legraci, že ten sport budu dělat tak dlouho, dokud ji nedorovnám. Teď jsem jí vlastně dorovnala, ale je to pro mě jen motivace do další práce a hrozně se na to těším. Myslím, že bude letos hodně těžké ukončit sezonu.