Blog Lumíra Proppera: Rytířské ocenění mu hokej nedopsal

16. března 2010

Sedmdesátiletá hokejová legenda Josef Černý dostal dvakrát cenu pro nejslušnějšího hráče sezony. Poháry mu předával sekretář svazu Fairaizl, který si často pletl vtipnost s arogancí. „Vrazil mi do ruky trofej a povídá: Ostatní si tam dopiš…. Nemáme čas, abychom ty údaje nechali vyrýt.“

 „Nahaté“ poháry bez jediného písmenka má na skříni a ani přesně neví, za které roky to bylo. Rytířské ocenění od svého milovaného sportu si nikdy dopsat nenechal. „Za mé éry nemělo fair play takovou váhu, jako teď. Hlavní cena, kterou mi předal předseda ČOV je pro mě stejně mimořádná, jako kdybych vyhrál olympijské hry.“

Už ve 32 letech byl podle médií starý. „Teď se to změnilo. Konečně se uznává, že zkušení pomáhají mladým a popularizují hokej,“ říká člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Čtyřikrát hrál na olympijských hrách (1960 až 1972), dvanáctkrát na mistrovství světa – poprvé na MS 1959 v Praze. Tam byl o třináct let později krůček od zlatého vrcholu kariéry… Po ZOH 1972 se však s reprezentací nečekaně rozloučil.

Sice přijel s Machačem a Fardou na závěrečné soustředění, ale před odjezdem z Brna řekl manželce: Počítej s tím, že se brzy vrátím… Řekla mu, že to slyší už deset let. „Nevzdal jsem se z výkonnostních důvodů, ve 32 letech jsem dokonce byl nejúspěšnějším reprezentantem podle kanadského bodování. Sice jsem s úmyslem končit přišel sám, přesto mě zamrzelo, že nikdo z vedeni svazu neřekl, abych si to ještě rozmyslel.

„Mužstvo dozrálo, bylo dobře doplněno mladými hráči: Hlinkou, Martincem se Šťastným. Měli jsme skvělé brankáře a šance byla velká. Staly se však určité věci, které jsem nedovedl přejít. Rozhodl jsem se sám za sebe, ale křivdu jsem cítil za celé mužstvo. Nebylo to unáhlené rozhodnutí, měl jsem to promyšlené už na cestě z Japonska. To se nedá vysvětlit za pět minut, rozpletlo by to jen skutečně dlouhé povídání a asi bych musel přizvat i pár dalších lidí, kteří to se mnou prožili.“

Zůstaly jen dohady, které nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí. Ve Stockholmu 1969 Sovětům dali na ledě najevo, že u nás nemají co dělat, ať se vrátí domů. Okupační normalizace však už brzy měla vliv i na předstírané hokejové přátelství. Dokonce se mluvilo i o podivné spolupráci. Československo porazí Kanaďany, sborná Švédy a pak si to „přátelé“ o titul rozdají „na férovku“… ČSSR javorové listy po úmorné bitvě zdolala, ruský diktátor Tarasov utkání se Švédy vypustil a odpočatí Tre kronor nás porazili…

Už pět let dělá v Brně asistenta Liborovi Zábranskému při trénování žáčků ze 4. a 5. tříd. Černý má denně na očích i svého vnuka. „Nejsem pesimista jako Jágr, který hokeji předpovídá deset chudých let. Musí se poctivě pracovat, zlepšit podmínky na školách a hlavně na ledě potřebujeme slušnost, která začíná tím, že slib chlapa je víc než právníky sepsaná smlouva.“

Když byl „vytočený“ nejlépe se odreagoval u poštovních holubů. Ti ho vždy pochopili, asi právě proto, že mu nerozuměli. Dobře vědí, že pro ně Josef dělá maximum. Jinak to totiž poslední hokejista - „rybníkář“ ani neumí…

(16. března 2010)

 

Zpět