KARLÍK Bohuslav

Kanoistika, 25. 11. 1908 Praha

Zakladatel české kanoistické školy byl v mládí vynikajícím lehkým atletem – roku 1932 dokonce vyhrál juniorské mistrovství Československa v běhu na 1 500 m – a jako většina kanoistů i výborně lyžoval. Kanoe pro sebe objevil v roce 1927 a už následující rok získal titul mistra Československa v závodě jednotlivců C1 na 1000 m. Na mistrovstvích Československa zvítězil ještě třináctkrát v závodech kanoe jednotlivců i dvojic (s Aloisem Cígnerem, Janem Brzákem-Felixem či Vyskočilem) na 1000 m a 10 000 m.

Když se 1933 konalo v Praze první mistrovství Evropy v rychlostní kanoistice, závodil v kanoi jednotlivců na 1000 m a vybojoval stříbrnou medaili za reprezentačním kolegou Bohumilem Silným. O rok později v Kodani se tato dvojice musela sklonit před německým kanoistou Erichem Koschikem, Karlík obsadil třetí místo. Stejnou trať absolvoval i na Hrách XI. olympiády 1936 v Berlíně, na nichž byla kanoistika poprvé zařazena do olympijského programu. Kanoe patřila v Berlíně k "excelentním" disciplínám československých vodáků a Karlík potvrdil jejich výsadní postavení – v kanoi jednotlivců na 1000 m vybojoval stříbrnou medaili za vítězným Kanaďanem Francisem Amyotem. Na prvním mistrovství světa v kanoistice v roce 1938 ve švédském Vaxholmu startoval v kanoi dvojic, s Janem Brzákem-Felixem se stal mistrem světa na trati 10 000 m, v jízdě na 1000 m stanuli na druhé příčce a získali stříbrnou medaili.

Po 2. světové válce nemohl v roce 1949 chybět na prvním mistrovství světa ve vodním slalomu v Ženevě. V kanoi jednotlivců byl sice "až" šestý, ale československá hlídka kanoe jednotlivců ve složení Brzák-Felix – Karlík – Purchart si dojela pro stříbrnou medaili. Vrátil se však na "hladkou vodu" a na mistrovství světa 1950 v Kodani s novým partnerem Oldřichem Lomeckým skončil třetí v kanoi dvojic na 10 000 m.

Se stejným spolujezdcem jel tuto trať i na Hrách XV. olympiády 1952 v Helsinkách. Museli se sice sklonit před uměním soupeřů, ale šesté místo bylo důstojným rozloučením s jeho dlouhou a navýsost úspěšnou závodnickou kariérou. V 50. letech propagoval kanoistiku jako trenér mezi mládeží, trénoval rovněž vodáky v SSSR a Bulharsku. Poté byl zaměstnán v národním podniku Sport. Celý život jezdil rád na svou chatu na Sázavu, kde si fyzicky i duševně odpočinul při práci v lese. Karlík byl dlouhá léta členem vrcholných orgánů československé tělovýchovy – nejprve předsednictva Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, od 1957 Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy i Československého olympijského výboru.

Jako jeden z mála měl odvahu kritizovat působení tehdejších představitelů tělovýchovy a činnost tělovýchovných orgánů. Kanoistiku propagoval v řadě článků uveřejněných v časopise Vodní sporty, v novinách Československý sport, ale i jinde. Nejvýznamnější jeho literární prací, jež mapovala dějiny československé kanoistiky, ale hlavně se soustředila na sportovní i lidský život Jana Brzáka Felixe, byla kniha Čtvrt století v čele vodáků z roku 1953.

Zpět